OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na tomto mieste mal byť pôvodne úvod článku, ale vírus, ktorý zasadol na jeho plánovaného autora bol proti. Vrhnime sa teda rovno na kapely, ktoré ten večer okupovali nádvorie malebnej zrúcaniny, netypické, ale o to vhodnejšie prostredie na "večierok".
S pomalu zapadajícím sluncem nad Točníkem spustili svůj hlukový teror pražští DĚTI DEŠTĚ, kteří se nakonec předvedli jako jedna z nejtvrdších kapel večera. Hudba této pětice je postavena na industriálním základě, kde hlavní složkou jsou úderné střední tempa a maximálně ostré riffy. Jako tvořič atmosféry slouží nenápadné klávesové motivy a velmi střídmě dávkované vokální party, na kterých se podílí dvojice kytaristů. Uvedené postupy kapela umí přetavit ve velmi působivý celek nepostrádající i momenty překvapení v podobě zajímavých vyhrávek či vlivů jiných hudebních žánrů. Tomu říkám pěkně rázný úvod!
Menší vydechnutí přichází záhy v podobě západočeských ESGMEQ. Ačkoliv pojem vydechnutí je pouze relativní, protože ač kytary už tolik nehoblovaly, co do nasazení se ESGMEQ mohli se svými předchůdci směle měřit. Doposud jsem neměl s touto kapelou čest, a tak znaje tvorbu kapel z labelu Silver Rocket jsem byl trošičku překvapen. Nekonaly se totiž žádné kytarové hradby, ani vypjaté vokály, ani podladěná basa, nýbrž poctivý bigbít. Neplést však prosím s klasickou českou školou chmelového kytarového drnkání. ESGMEQ mají svým výrazem mnohem blíže k sametové rockové alternativě z 80-tých let. Velmi vzdáleně připomenou například PSÍ VOJÁKY a trošku blíže například PŮLNOC Mejly Hlavsy. V chytlavých refrénech zdatně vypomáhá i pomalu ale jistě rozhýbané publikum. Skladby nepostrádají ani našlapanou rytmiku a nejednu povedenou melodii, takže nebylo co řešit. Do atmosféry trošku chladného letního večera uprostřed středověkých hradeb skvěle zapadající vystoupení.
WOLLONGONG prehupli dramaturgiu opäť do opačného pólu. Aktuálna doska „Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism“ je šokujúcim sonickým extrémom, premysleným, ale drvivým. Pomalá ničiaca sila natlakovaného parného valca sa preniesla aj do živého vystúpenia (nečudo, keď celý „večierok“ zvučil Ondřej Ježek, ktorý má na konte zvukovú podobu väčšiny dosiek z katalógu Striebornej raketky). Trojica, z ktorej vyčnievali do vĺn extázy ponorený basák a mohutný spevák/gitarista odohrala skvelý set, s vrcholmi v „One Eye Blind“, pod povrchom smutnej „Handcuffed To A Brighter Tomorrow“ či šialenej, pekelnej coververzii „Highway To Hell“ z repertoáru „AC blesk DC“. Pre mňa osobne snáď najsilnejší hudobný zážitok. Čím ďalej, tým viac ma mrzí, že som CD v recenzii mierne podhodnotil.
Špička domácí alternativně rockové scény a možná i vrchol večera přišel na pódium se jménem GNU. Kapela, která je krom svébytné hudební produkce mimo jiné známá i tím, že k zahuštění svého soundu aplikuje obrácené nástrojové schéma, kde místo dvou kytar + basy používá jako doprovodný nástroj spíše kytaru a hlavní slovo má zdvojená basa. GNU až na několik málo výjimek (samozřejmě, že nechyběla ani hitovka „Mossad“) představili hlavně skladby z připravovaného alba a oproti nedávnému pražskému velmi syrovému vystoupení, když předskakovali britským GUAPO, kapela nyní působila mnohem čitelněji a snad i umírněněji. V každém případě však GNU i toto vystoupení odehráli s maximálním nasazením a chutí, aby také ne, když tohle byl hlavně „jejich“ festival, resp. frontmana Adama Nenadála. Nové písně signalizovaly ještě větší posun od drsného vyznění prvního alba „Srdce v kusech zvuku“ směrem k řekněme umírněnější formě noise rocku. Nová deska je s napětím očekávána.
Nasledoval set klaunov z EMEMVOODOOPÖKÁ. Nemalé bolo prekvapenie neznalých, keď sa za mikrofónom objavil chlapík, ktorý celý večer griloval klobásy – medzi kapelami, organizátormi a účinkujúcimi skutočne neexistovala žiadna bariéra. EMEMS hrajú veselý mix pohybujúci sa od punku cez –core až po pasáže typické pre českú „alternatívnu“ scénu. Analógové klávesy, melodika, veselé tempo, ktoré pribrzdilo len drobné dažďové intermezzo.
LYSSA sa na Silver Rocket Summer Saga predstavila v úlohe „oslávenca“, veď uvedenie de facto debutového CD „Amoral“ bolo situované práve na Točník... (Ďalšie) trio odpálilo set intenzitou nie nepodobný vystúpeniu WOLLONGONG. Kým tí koketovali s metalovými postupmi, LYSSA aj zásluhou vokálu Petra Somogyiho okoreňuje svoje zvukové orgie punkovou prímesou. Nepreniknuteľné oblaky zboostrovaných strunných nástrojov sa prevaľovali cez seba, aby v presne vyrátaných momentoch vytvorili pôsobivé obrazce. Na záver treba dodať, že aj na už spomenutom „Amoral“ LYSSA potvrdila dobrý dojem z koncertu, dokonca sa nebojím povedať, že ho mierne prekonala.
Záver obstaralo už doslova kultové zoskupenie OTK, vedené samotným Ondřejom Ježkom. Ani výmena tento večer „monopolnej“ elektriky za akustickú gitaru či trúbka však nezakryli mierne rozpačitý dojem. Ježkov neškolený, civilný spev znie v štúdiu lepšie ako naživo; miestami skrátka ťahal za uši. OTK odohrali prierez repertoárom, korunovaný nesmrteľným „Klanom“. Zvoľnenie tempa prišlo po šiestich hodinách hluku vhod – jedinou škvrnou ostáva tá spomenutá vyššie a do veľkej miery (súdiac podľa odozvy publika) subjektívna.
Silver Rocket Summer Saga sa vydarila nad očakávanie. Kultúrna atmosféra tolerancie a rešpektu podfarbená výberom miesta bola v spojení so skvelými výkonmi kapiel a ochotnou a plynulou organizácou nezabudnuteľná. Silver Rocket majú medzi vydavateľstvami do veľkej miery nenapodobiteľnú pozíciu: kvalita ide ruka v ruke so skromnosťou a pokorou. Návšteva snáď tristo ľudí bola príjemným potvrdením toho, že to ide aj takto. Vďaka!
Dalas + Thorn
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.